Červenec 2011

Manská kočka

27. července 2011 v 22:34 Plemena kočiček

Manská kočka (Manská bezocasá kočka)

Původ a historie plemene

O původu manské kočky se vypráví mnoho legend jak z prostředí Španělska, tak z prostředí Vikingů nebo Keltů. Ovšem původ této kočky nenese žádné romantické vysvětlení. Manská kočka je výsledkem mutace dominantního genu. Izolovanost ostrova Man umožnila rozvoj tohoto plemene. Zápisky o těchto bezocasých kočkách sahají do roku 1820. Ke konci 19. století ji objevili i chovatelé a v roce 1901 byl v Británii založen klub chovatelů. Manskou kočku vlastnil i král Eduard VII., což možná podpořilo zájem o toto plemeno. Do USA se manská kočka dostala roku 1933 a zájem o ni velmi stoupl. Poptávka byla tak velká, že správa ostrova Man se začala strachovat o počty těchto koček na rodném ostrově. Proto byla roku 1960 založena vládní chovná stanice, která působí dodnes, ne však již pod státním vedením.

Charakter manské kočky

Manská kočka je věrná a snadno ovladatelná. Má velmi tichý hlas a pozornosti se dožaduje spíše vrněním nežli mňoukáním. V přítomnosti cizích lidí nebo je-li příliš mnoho hluku, bývá neklidná a ostražitá. Velmi snadno se učí. Svého majitele je schopna i bránit. Manské kočky jsou rády ve společnosti své rodiny, o samotě se cítí špatně. Byť nemá ocas, který je potřebný při šplhání, je velmi dobrým lezcem. Manská kočka je skvělým a nadšeným lovcem myší. Hravost těmto kočkám zůstává i v dospělosti.

Popis

Manská kočka dosahuje váhy 3,5 až 5,5 kg. Hlava je velká, kulatá se středně dlouhým nosem. Polštářky hmatových vousků mají být výrazné. Velké uši jsou posazeny na vrchu hlavy a ke špičce se zužují a jsou obrácené ven. Oči jsou velké, kulaté, posazené šikmo k nosu a barva odpovídá barvě srsti. Tělo manské kočky má být zakulacené, pevné a robustní, hřbet krátký. Zadní končetiny jsou delší než přední. Ocas by měl těmto kočkám úplně chybět, ale vyskytují se různé varianty. Pravá manská bez ocasu je "rumpy". Kočka, která má malý počet obratlů je "riser". "Stumpy" má velmi krátký pahýlovitý ocas, který je často stočený. Manská kočka se středně dlouhým ocasem, který je však k tělu stále krátký, je "longy". Existuje také manská kočka s ocasem. Srst manské kočky je hustá s vlněnou podsadou. Vyskytuje se ve všech barvách.

Péče o manskou kočku

Srst manské kočky nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Postačí občas prokartáčovat. Vzhledem k loveckým vášním této kočky by jí měl být umožněn pravidelný přístup ven.

Zvláštnosti

Manská kočka se pohybuje hopkáním jako králík, může však i chodit zcela normálně. Při chovu těchto koček je mnoho problémů. Dominantní gen M je nestálý. Pokud oba rodiče předávají gen M, má to za následek předčasné uhynutí plodů v děloze. I když gen předává jen jeden z rodičů, bývá velké procento potratů. I narozené a na první pohled zdravé kotě může bezdůvodně uhynout. Pro udržení plemene bývají často přikříženy jiné kočky.

Mainská mývalí kočka

27. července 2011 v 22:34 Plemena kočiček

Historie Maine Coon

Mainské mývalí kočky (Maine Coon) se pravděpodobně vyvinuly z britských, skandinávských a ruských koček, které byly dovezeny kolonizátory do Ameriky do státu Maine. Jedna z legend tvrdí, že mainské mývalí kočky byly oblíbeným mazlíčkem Marie Antoinetty, která je nechala dopravit do Ameriky, aby unikly francouzské revoluci. Historicky prvním uznaným kocourem se stal černobílý Captain Jenks of the Horse Marineo v roce 1861. Na začátku 20. století se do popředí dostaly perské kočky a zájem o mainské mývalí ochladl. Naštěstí je však stále využívali američtí zemědělci kvůli jejich loveckým schopnostem, a tak plemeno nevymřelo. V 50. letech 20. století byly chovy mainských mývalých koček znovu oživeny a už v roce 1967 byl vytvořen nový standard. Organizace FIFé je uznala v roce 1983.

Charakter

Mainská mývalí kočka je velmi přítulná a mazlivá. Se svou rodinou si často vytváří pevné pouto, ale není na ní závislá. Ráda se věnuje i svým vlastním aktivitám. S oblibou si hraje a svou hravost neztrácí ani ve vyšším věku. K ostatním zvířatům se chová snášenlivě a dobře vychází i s dětmi. I přes tyto vlastnosti není typickým mazlíčkem. Nejvíce jí vyhovuje vyrovnaný, přátelský vztah. Svůj druhý přívlastek mývalí (Coon) získala díky své lásce k vodě, což má společné s mývalem (anglicky racoon). Také ráda a šikovně loví. Maine Coon neustále tiše a měkce mňouká. Tyto zvuky se podobají holubímu vrkání.

Popis mainské mývalí kočky

Hustou srstí, dlouhým huňatým ocasem a robustní stavbou těla připomínají mývaly. Výrazným znakem Maine Coon je nádherná, lesklá zimní srst. Jejich průměrná hmotnost se pohybuje v rozmezí 6 až 7 kg. Kocouři mohou vážit až 12 kg a měřit jeden metr. Mainské mývalí kočky se dožívají 10 až 14 let. Fyzický vývoj dokončují mezi třetím a čtvrtým rokem života. Někdy se u nich vyskytuje vada zvaná polydaktilie, mnohoprstost.

Standard plemene

Mainská mývalí kočka se řadí k středním až velkým polodlouhosrstým plemenům. Tělo by mělo být svalnaté a dlouhé s širokou hrudí. Krk je středně dlouhý, u kocourů silnější než u koček. Tlapky jsou velké a kulaté s huňatými chomáčky mezi prsty. Ocas je stejně dlouhý jako tělo a pokrytý dlouhou splývavou srstí. Hlava je v porovnání k tělu malá. Oči mají být velké, kulaté a posazené našikmo. Zbarvení bývá zelené, zlaté nebo měděné. Bílé kočky mohou mít modré nebo nestejné oči. Maine Coon má velké, vysoko postavené uši. U kořene jsou široké, na koncích zašpičatělé. Srst mainské mývalí kočky je hedvábná a příjemná na dotek. Na přední straně těla je o něco kratší než na zadní. Je povolené modré, zlaté, červené, bílé, krémové, černé, stříbrné, želvovinové a modře želvovinové zabarvení nebo tečkovaná, mramorová, tygrovaná kresba. Maine Coon často mívá bílý límec, rty nebo bradu.

Péče o Maine Coon

V případě, že Mainské mývalí kočky žijí v bytě, uvítají venkovní výběh. Péče o srst u mainských koček není nijak náročná, protože i přes svoji jemnost nemá sklony k plstnatění. Občasné důkladné pročesání je však nutné.

Orientační cena: 4.000,- Kč až 12.000,- Kč (Uvedená cena je obvyklá, špičkové výstavní kočky ale mohou stát daleko víc.)

Habešská kočka

27. července 2011 v 22:34 Plemena kočiček
Habešská kočka patří ke kočkám krátkosrstým a bezpochyby je jedním z nejstarších známých přírodních plemen, jehož vznik je však zahalen řadou tajemství.

Historie a původ

Habešská kočka pochází pravděpodobně z Etiopie (dříve Habeš), odkud byla v 60. letech 19. století převezena britskými vojáky do Velké Británie, kde byla jako samostatné plemeno uznána již v roce 1882, kdy toho však se svojí současnou podobou měla společného pramálo.

Ta vznikla buď náhodným pářením s domácími kočkami, nebo spíše jako výsledek snahy chovatelů o vytvoření koček, známých z egyptských hrobek a nástěnných maleb, vyobrazujících egyptskou bohyni Bast a jiné kočičí bohy.

První zmínky o chovu Habešských koček pocházejí z roku 1896, přičemž již o devět let později bylo evidováno 12 záznamů o jejich chovu, kdy však většina z nich měla jednoho nebo oba z rodičů neznámé.

V první polovině 20. století se toto plemeno začalo rozšiřovat po Evropě a USA a následně v roce 1929 byl založen první Habešský kočičí klub (Abyssinian Cat Club) a mohl se sestavit jeden z prvních standardů.

Stejně jako u jiných plemen se na chovu Habešských koček značně podepsala první a druhá světová válka, kdy v Anglii, tehdejším chovném centru těchto koček, přežilo jen několik málo jedinců. Později, v 60 letech 20. století, přišla rána další, a sice v podobě viru kočičí leukémie (Feline leukemia virus), který měl za následek takřka kompletní vyhynutí plemene. Díky včasnému zásahu organizace CFA (Cat Fanciers' Association) však nedošlo k nejhoršímu a v 70. letech se podařilo chov zachránit, díky čemuž jsou dnes Habešské kočky rozšířeny téměř po celém světě.

Povaha a charakteristika

Habešská kočka je velmi inteligentní, hravá a činorodá. Pro svůj temperament a velkou zvědavost by měla mít vždy k dispozici dostatek místa a neměli bychom opomenout její vášeň pro šplhání, neboť v opačném případě si náhradu nalezne sama, a to v podobě polic, nábytku či záclon. Habešské kočky jsou také velmi společenské a nebývají rády sami. Bude-li se tedy Habešská kočka nudit, začne si sama vyžadovat pozornost a majitel si tak již nebude moci stěžovat na nudu či nedostatek zábavy. Tyto kočky jsou nehlučné, ale přesto velmi komunikativní.

Popis a vzhled

Habešské kočky bývají svým vzhledem často přirovnávány k různým šelmám, především jsou však charakteristické svým nezaměnitelným zbarvením, přičemž v současné době je rozlišováno na 28 různých barevných variant. Toto zbarvení, kdy každý jednotlivý chlup může mít až tři různé barvy, bývá označováno pojmem "Ticking".

Habešské kočky disponují středně velkým, svalnatým a mrštným tělem, vyznačujícím se obzvlášť dlouhými končetinami, zakončenými oválnými tlapkami. Ocas bývá dlouhý, široký a dokonale ladící s trupem. Hlava je klínovitá a je posazena na dlouhém krku. Nepřehlédnutelným znakem jsou také velké a daleko od sebe posazené uši. Váha je v rozmezí od 2,5 do 4 kg u koček, 3,5 až 5 kg u kocourů.

Standard plemene Habešská kočka

Dle FIFe (Fédération Internationale Feline - mezinárodní organizace milovníků a chovatelů koček) je Habešská kočka zařazena do kategorie III. - krátkosrsté a somálské.

Základní péče

Habešské kočky nevyžadují žádnou zvláštní péči. Neměly by se však opomíjet návštěvy veterináře, neboť toto plemeno je náchylné na různé záněty apod. Taktéž se nedoporučuje jejich překrmování.

Zajímavost

Postupným křížením Habešské kočky vznikla i její dlouhosrstá varianta. Ta však narážela na značný odpor chovatelů a s jejím uznáním jakožto nového plemene byly nemalé problémy. Nakonec byla uznána až v roce 1979 pod názvem Somálská kočka.

Sibiřská kočka

27. července 2011 v 22:32 Plemena kočiček

Historie a původ sibiřské kočky

Sibiřská kočka patří mezi přírodní plemena, tj. nebyla záměrně vyšlechtěna, takže první písemné záznamy pochází až z roku 1896, kdy odborník na kočky Bungarz zaznamenal existenci dlouhosrstých koček na západní Sibiři.

Pravděpodobně se však sibiřská kočka zrodila už okolo 16. století, kdy Rusové začali osidlovat Sibiř a přirozeně brali své kočky s sebou. Ty se postupem času přizpůsobily drsným podmínkám Sibiře, takže jim začala narůstat dlouhá, hustá srst a stali se z nich vynikající lovci. Standard plemene sibiřská kočka vznikl až v 80. letech 20. století.

Povaha a charakter

Sibiřská kočka je velmi přítulná a přátelská, občas se však staví nedůvěřivě k neznámým lidem. Svou rodinu ale bezpodmínečně miluje. Díky svému divokému původu je vynalézavá a poměrně samostatná. Na druhou stranu má ráda lidskou společnost. Je také hravá
a snášenlivá, takže pro ni není problém přítomnost jiného zvířete v domácnosti.

Vzhled

Sibiřské kočky se řadí k větším plemenům, její hmotnost se pohybuje mezi 4 až 9 kilogramy. Vyznačují se robustní stavbou těla.

Sibiřská kočka patří mezi polo-dlouhosrsté kočky. Srst měla za úkol je chránit před mrazem a tím pádem je tvořena silnou vrstvou pesíků (hrubé, rovné, dlouhé chlupy), které odpuzují vodu, a bohatou, mastnou a nepřiléhavou podsadou, která funguje jako tepelná izolace. U sibiřské kočky jsou velké rozdíly mezi letní a zimní srstí. Zimní srst je výrazně bohatší na náprsence, límci a nohách. Je také o něco delší než letní.

Standard plemene sibiřská kočka

Sibiřskou kočku přijaly organizace FIFé a TICA.

Hlava sibiřské kočky by měla být široká a mohutná s nízko posazenými lícemi. Oči jsou velké, oválné a mírně našikmo. Uši jsou posazené zeširoka se zaoblenými špičkami a trochu se natáčí do stran.

Tělo by mělo být svalnaté se silnými kostmi. Krk je krátký a silný. Tělo jako celek vytváří obdélníkový tvar. Ocas je poměrně dlouhý (dosahuje až k lopatkám) a silný s hustou srstí. Nohy jsou středně dlouhé a mohutné, aby dotvářely obdélníkový dojem.

Sibiřská kočka může být zbarvena jakkoliv s výjimkou barvy cinnamon (skořicová), fawn (světle žlutohnědá), čokoládová a lila. Převládají především žíhané sibiřské kočky, protože je dříve tato barva nejlépe skryla před nepřáteli.

Základní péče

Sibiřská kočka nepotřebuje žádnou náročnou péči o srst. Má samočisticí schopnost, takže by se vůbec neměla koupat, aby se její srst nepoškodila. Stačí je česat asi jednou týdně. Výhodou silné vrstvy pesíků je, že srst neplstnatí.

Srsti sibiřské kočky prospívá vyvážená strava s přídavkem mořských řas. Čas od času je možné do stravy přidat biotin (člen skupiny B-vitaminů na syntézu mastných kyselin). Tyto kočky je možné chovat i v panelovém domě, ale kvůli pěkné srsti by teplota neměla být příliš vysoká.

Poznámky

Tato kočka by měla podstoupit první krytí v období mezi 14 a 18 měsíci. Sibiřská kočka dospívá asi ve třech letech.


Orientační cena: 3.500,- Kč až 8.000,- Kč (Uvedená cena je obvyklá, špičkové výstavní kočky ale mohou stát daleko víc.)

Turecká kočka Van

27. července 2011 v 22:32 Plemena kočiček

Původ plemene Turecká Van

Turecká kočka Van patří k přírodním plemenům, které se vyvinulo před několika tisíci lety v izolaci od ostatních plemen v jihovýchodním Turecku poblíž jezera Van. V roce 1955 je v tomto nehostinném horském prostředí objevila britská cestovatelka Laura Laushingtonová. Vesničané jí věnovali koťata tehdy neznámé turecké Van. Angličanka je dovezla do své vlasti a představila světu. Roku 1982 se turecká Van dostala do USA, kde ji uznaly organizace CFA a TICA. FIFé tureckou Van uznala v roce 1971.

Charakter

Turecká kočka Van je známa jako soběstačné a svérázné plemeno. Je velmi temperamentní a prakticky nikdy není v klidu. V rodině si vždy vybere jednoho člověka, na kterého už navždy zůstane pevně fixovaná. Turecké Van jsou velmi šikovné, dokáží samy otevírat dveře a někdy i zásuvky. Také si rády hrají a aportují.

Rodinu tato sebevědomá a tvrdohlavá kočka nevnímá jako své pány, ale spíše jako rovnocenné partnery. Pozornost by se měla věnovat jejím sklonům k dominanci a vhodnou výchovou je udržet v mezích.

Zvláštností těchto koček je jejich záliba v plavání. Dříve se jim kvůli tomu přezdívalo turecká plavající nebo turecká vodní kočka.

Vzhled

Srst turecké Van strukturou připomíná kašmír. Při výraznějším pohybu se rozevírá. Měla za úkol v zimě izolovat před mrazem a v létě naopak před horkem. Také musela co nejrychleji usychat. Turecká kočka Van váží asi 3,5 - 8 kg. Zejména kocouři mají dokonale vyvinuté svalstvo, a jsou tedy zdatnými skokany a běžci.

Koťata tureckých Van jsou po narození poměrně vyspělá a bohatě osrstěná. Během tří týdnů jsou již plně samostatná. Svůj celkový vývoj však dokončují až za 3 - 5 let.

Standard plemene Turecká Van

Tělo turecké Van má být dlouhé, svalnaté a robustní. Nohy jsou středně dlouhé s kulatými tlapkami. Ocas je stejně dlouhý jako tělo, měl by být bohatě osrstěný.
Hlava tvoří trojúhelník, je klínovitá a krátká. Barva nesmí zasahovat pod úroveň očí. Uši mají být široké a posazené vysoko na hlavě. Oči jsou velké a oválné. Nejčastěji mívají jantarovou nebo modrou barvu, mohou být i nestejné.
Organizace FIFé zařazuje tureckou Van mezi polodlouhosrsté kočky. Její srst je hedvábná a jemná, nemá podsadu. Jsou povoleny kombinace barev auburn (červená), krémové, černé, modré, želvovinové a modrokrémové s bílou. Britská GCCF dnes uznává pouze dvě barevné variety: krémovou a auburn.

Péče o plemeno turecká kočka Van

V oblasti okolo jezera Van jsou velké rozdíly mezi zimními a letními teplotami, a proto turecká kočka Van v době letního línání ztrácí velké množství srsti. Je tedy nutné ji v tomto období pravidelně pročesávat. Po zbytek roku by se měla kartáčovat aspoň třikrát týdně, aby se předešlo plstnatění srsti.

Je velmi otužilá a ráda pobývá venku. Proto je vhodné ji chovat v domě s uzavřenou zahradou nebo jí zařídit jinou možnost výběhu. Turecká Van netrpí mnoha chorobami. Pouze u některých jedinců se vyskytuje nechutenství nebo naopak nadměrná žravost. Může se u nich vyskytovat geneticky podmíněná hluchota.

Orientační cena: 5.000,- Kč až 20.000,- Kč (Uvedená cena je obvyklá, špičkové výstavní kočky ale mohou stát daleko víc.)