Červenec 2011

Zajímavosti

28. července 2011 v 15:55
--Jsou pravděpodobně nejúspěšnější lovci živočišné říše - jsou rychlí a krutí zabijáci, kteří při stopování své kořisti využívají buď svou rychlost, nebo moment překvapení.
--Jejich lepším znakem je hravost. Hravostí se již učí lovit. Tu můžeme zpozorovat u koťat. Dospělé kočky si se svou kořistí také hrají. Ale jen občas.
--Kromě geparda mají kočkovití silné, ostré a zatažitelné drápy. Tím, že jsou zatažitelné, se drápy chrání před obroušením. Dráp je jako nehet připevněn ke koncovému prstovému článku, na kterém narůstá zvláštní kostěná a rohovinou pokrytá drápková pochva. V klidu je celý první článek sklopen dozadu pružným vazem, který se podobá ocelové pružině. Tím, že kočky mohou drápy zatáhnout a našlapovat jen na pružné polštářky na spodině tlapek, pohybují se velmi tiše. Žádná z šelem a savců se nepohybuje tak dokonale a ladně. Kočky bez úrazu skáčou i ze značné výšky, poněvadž mají smysl pro rovnováhu. Když padají hřbetem dolů, dovedou se okamžitě otočit, takže dopadnou vždy na končetiny. Proto se po stromech pohybují tak bezpečně.
--Jejich tělo je dokonale přizpůsobeno k chytání a usmrcování své kořisti. Všechny kočkovité šelmy mají ostré a dlouhé špičáky, protože jimi zabíjí svou kořist.
--Smysly šelem jsou kromě několika málo výjimek nesmírně dokonalé. Především čich. S čichem souvisí i vývoj různých pachových žláz. Jejich ostře páchnoucí výměšky může vnímat i člověk, páchnoucí žlázy jsou obyčejně umístěny pod kořenem ocasu. Mají různý význam i účel. Páchnoucím výměškem označují svá teritoria a hledají se.
--Každý druh má svůj typický a různotvárný hlas.
--Poměrně nejdokonalejší mají vyvinutý sluch. Slyší tak dobře, že jim neujdou ani tóny tak vysoké, které lidské ucho už nevnímá.
--Dalším smyslem koček je zrak, který je méně dokonalý. Kromě koček, které vidí dobře i ve tmě. Nikomu z vás jistě neušlo, že oči koček i šelem ve tmě světélkují. Proč? Světelné paprsky, které vcházejí do oka, zachycuje vrstva malých citlivých buněk - sítnice. Na ní se s pomocí čočky jako ve fotografickém přístroji promítá obraz viděného předmětu. Za sítnicí je zvláštní vrstva z lesklých buněk, která odráží paprsky proniklé sítnicí znovu zpět na sítnici a umožnuje lepší využití světelných paprsků.
--Za nejbližší příbuzné koček se považují asijští linsangové rodu Prionodon dříve řazení k cibetkám (Viverrinae). První kočky se objevily během eocénu, tedy přibližně před 40 miliony let. Mezi nejznámější kočky patří bezpochyby kočka domácí, jejíž soužití s člověkem je známé již 4000 až 7000 let. Divocí příbuzní kočky domácí stále žije v Africe a západní Asii, ale poničené životní prostředí značně omezilo plochy jejich výskytu.
--Jiné velmi známé druhy kočkovitých zahrnují velké kočky jako je lev, tygr, levhart, jaguár a gepard (který je navzdory své velikosti příbuzný s malými kočkami) a spousta dalších divokých koček například rys ostrovid nebo puma americká.

Anatomie

28. července 2011 v 15:55


Kočkovití mají okrouhlý obličej a poměrně krátký čenich (ale široce rozvíratelná ústa). Masivní dolní čelist umožňuje zasadit mocné kousnutí a dlouhé špičáky probodnou a uchopí kořisti. Dobře vyvinuté velké trháky (poslední horní třenáky a první dolní stoličky) porcují kosti a přeřezávají šlachy.

Kočkovité šelmy mají měkkou srst, která je často pruhovaná nebo skvrnitá; jejich ocas je osrstěný, velmi ohebný a obvykle dlouhý.

Na předních nohou mají po pěti prstech, na zadních po čtyřech, na každém prstu je zahnutý, většinou úplně do pochvy zatažitelný dráp pro uchopení kořisti. Drápy jsou normálně zatažené do pochev, proto zůstávají ostré. Když je potřeba (např. pro šplhání), vysunou se nebo vyrazí ven mechanismem fungujícím podobně jako kapesní nůž. Holé polštářky na chodidlech jsou obrostlé chlupy, což je významná adaptace pro bezhlučné plížení.

Velké kočky

28. července 2011 v 15:55
Velké kočky (Pantherinae) jsou podčeledíkočkovitých šelem. Zahrnuje jen dva rody koček, které jsou ale notoricky známé, zvláště pak rod Panthera, kam patří lev, tygr, levhart i jaguár.
Velké kočky nalezneme v Asii, Africe a v Jižní Americe; obývají savany, pralesy i horské štíty Himaláje. Oblast jejich největšího výskytu je často také místem s vysokou hustotou lidského osídlení. Velké kočky jsou pronásledovány kvůli ochraně dobytka i samotných lidí žijících v oblasti - zraněné kočky, nebo jedinci neschopní lovu, se někdy stávají lidožrouty. Většinou jsou ale plaché a lidem se vyhýbají.
Všechny velké kočky, kromě dospělého lva, mají srst s kresbou - nejčastěji skvrny nebo rozety, pruhy v případě tygra. Atraktivní zbarvení srsti je příčinou dalšího problému - velké kočky jsou (ilegálně) loveny kvůli kožešině. Jejich majestátní vzhled a síla je učinila symbolem v mnoha kulturách a části jejich těl jsou považovány za talismany nebo mají mít léčivou či jinou moc. Toto je problém hlavně v případě tygra, jehož kosti jsou ceněnou surovinou v tradiční čínské medicíně.
Tygr a levhart sněžný jsou zapsáni na Červeném seznamu jako druhy ohrožené vyhynutím, lev, levhart obláčkový a kočka mramorovaná jsou pak klasifikovány jako druhy zranitelné. Relativně nejhojnějším druhem je levhart skvrnitý. Početní stavy všech druhů velkých koček klesají.

Malé kočky

28. července 2011 v 15:55
Malé kočky (Felinae) jsou podčeledí kočkovitých šelem. Je to skupina zahrnující většinu druhů koček, včetně domácí kočky. Obývají celý svět kromě Antarktidy, do Austrálie se kočky dostaly s člověkem. Divoké druhy žijí i v těžko dostupných a nehostinných oblastech, některé jsou ohrožené. Celkem známe 18 druhů, v Evropě žijí tři druhy - kočka divoká, rys ostrovid a kriticky ohrožený rys pardálový.
Obecně platí, že malé kočky jsou menší než zástupci podčeledi velkých koček (Pantherinae), neplatí to ale u všech druhů. Puma, která, ač se to podle její velikosti nezdá, patří mezi malé kočky, může být větší než levhart skvrnitý, zástupce velkých koček. Dalším rozlišovacím znakem je zornice - malé kočky mají zornici úzkou a svislou, velké kočky kulatou. I tady jsou výjimky, rysové, jaguarundi nebo manul mají zornici kulatou, a přesto se řadí mezi malé kočky.
Největší rozdíl mezi malými a velkými kočkami je ve stavbě jazylky: malé kočky mají jazylku zkostnatělou, na rozdíl od velkých koček, u kterých je částečně chrupavčitá. Kostěná jazylka omezuje pohyblivost hrtanu, malé kočky proto nedokážou řvát, ale mohou příst při nádechu i při výdechu, nepřerušovaně.
Dalším spolehlivým, i když méně nápadným rozdílem je rhinarium - neosrstěná plocha kolem nozder. Malé kočky mají rhinarium větší než kočky velké, čenich je vždy lysý.
Existují i etologické rozdíly: malé kočky konzumují potravu přikrčené, s končetinami pod tělem, velké kočky žerou ve stoje.

Obecná charakteristika

28. července 2011 v 15:55
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Druhy: 38

Kočkovité šelmy představují modelové lovce - mají mrštné, svalnaté tělo, bystré smysli, vysoce vyvinuté zuby a drápy, maskovací zbarvení a rychlé reflexy. Tyto šelmy (gepardi, malé kočky a velké kočky) jsou vskutku nejvíce specializovaná skupina ze všech masožravců. Jsou také neobvyklí tím, že všechny druhy vypadají pozoruhodně podobně - například je udivující, jak malé jsou rozdíly mezi tygry a kočkou domácí. Klasifikace menších druhů koček je proto problematická; mohou být řazeny společně do rodu Felis nebo děleny do několika rodů. Vyskytují se v celé Eurasii, Africe a na celém americkém kontinentu (kočka domácí žije na celém světě), od alpinských výšek po pouště. Mnohé druhy žijí v lesích. Všechny kromě největších druhů koček jsou vynikající šplhavci a některé výborní plavci. Většina kočkovitých žije samotářsky.

Jak se kočka cítí?

Postavení uší:
  • Namířené uši dopředu- kočka něco zkoumá, nebo odpočívá a i vítá
  • Položené uši naznačují útočnost
  • Uši sklopené dozadu jsou signálem strachu či úzkosti, někdy obojího.
Oči:
  • Přivřené oči jsou známkou spokojenosti, zornice jsou stažené
  • Roztažené zornice znamenají znepokojení kočka je připravena k útěku.
Zvuky:
  • Mručení nebo také vrnění či předení. Tento zvuk vyjadřuje skutečnou spokojenost. Také při setkání kočky mohou vrnět.
  • Otevřené hlasové projevy jako "mňau" takto se kočka něčeho dožaduje nebo není spokojená.
  • Vysoce intenzivní zvuky syčení, prskání, vrčení, jek tyto projevy jsou známky bolesti či strachu.
TECHNIKY LOVU
Některé kočkovité šelmy kořist aktivně vyhledávají, jiné se ukrývají a čekají na kolem procházející oběti. Některé druhy používají kombinace obou metod. V každém případě srst skýtá těmto šelmám maskování. Například pruhování tygra splývá barevně s prostředím vysokých trav a mnohé druhy žijící v lese jsou skvrnité a napodobují tak efekty slunečního světla procházejícího listovím.
Vzdálenost, ve které začne kočkovitá šelma pronásledovat kořist, je různá podle druhu šelmy. Mohutněji stavěné kočky, jako jsou tygři, dávají přednost metodě plížení ke kořisti a poté překvapivému útoku, gepardi vyvíjejí explozivní rychlost až 110km/h a některé malé kočky, např. serval, loví ve vysoké trávě a provádějí nenadálé vysoké výskoky jako ,,čertík ve škatulce", aby překvapily a vyplašily kořist.
Kočkovité šelmy loví všechny živočichy, které mohou chytit a přemoci. Velké kočky se specializují na kořist větší, než jsou sami a dokážou odtáhnout nebo odnést mrtvé zvíře někam dál, na bezpečné místo, a tam je pak pozřou. Menší kočky vyhledávají hlodavce a ptáky a některé se brodí vodními toky a chytají tam ryby.
OCHRANA
V současnosti se ochrana kočkovitých šelem nachází v kritickém stavu. V seznamu ohrožených druhů CITES je uvedena celá tato čeleď a některé druhy jsou ohroženy kriticky. V nebezpečí je i levhart, jeden z velkých přežívajících druhů. Hlavním problémem je lov jednak pro kožešiny (během dvanáctého století došlo k velkému zvýšení poptávky po kožešinách), jednak pro použití různých tělních částí šelem v tradičním lékařství (každý rok se pašují ohromná kvanta kostí tygra do Číny, kde se používají při výrobě vína). K snížení početních stavů vede také ničení životního prostředí, neboť kočkovité šelmy vyžadují velké rozlohy k zajištění dostatečných zdrojů potravy. V několika málo oblastech došlo k obratu vůči trendu poklesu populací; početnost pumy, tygra a kočky divoké se tam po zavedení ochranářských opatření slabě zvýšila.

Lijagulep

28. července 2011 v 15:54 Kříženci kočkovitých šelem
Lijagulep (1908). Mládě samice, křížence jaguára a levharta (jagulep) spářené se lvem.

Tigon

28. července 2011 v 15:54 Kříženci kočkovitých šelem
Potomek tygra a lvice se nazývá tigon. V některých publikacích je nazýván též tigron, či tion. Je mnohem vzácnější než liger. Důvodem je velká subtilnost samců tygra při páření se lvicí a tak se stává, že nereagují na sexuální výzvy lvic.

Tigon nedosahuje velikosti svých rodičů, jeho stavba těla a robustnost je oproti lvům a tygrům většinou menší. Nicméně občas se stává, že nějaký potomek dosáhne rozměrů menšího z rodičů. Slabší zájem o pěstování tigonů byl způsoben faktem, že nedosahují velice působivé velikosti ligerů. A tudíž nejsou tak atraktivní pro zoologické zahrady, které (nebýt tlaku vědecké veřejnosti) pro kasovní úspěch a ekonomickou prosperitu zahrady rádi zmíněného ligera předváděly. I v tomto kříženci rozhodují při jeho velikosti a vzhledu jaký poddruh lvice a tygra se páří. Dalším rozhodujícím faktorem je velikostní poměr pářených druhů. Nepoměr představuje možnost, že některé, či všechna rozená mláďata se mohou narodit mrtvá, dále hrozí nebezpečí předčasného porodu, neboť v lůně lvice není dost místa pro další vývin mláďat.

Liger

28. července 2011 v 15:54 Kříženci kočkovitých šelem
Liger se nazývá potomek lva a tygřice. Má sklon k atavismu. (= znaky předků objevující se u potomků, avšak nemají už žádnou funkci). Ve většině případů velikostí přerůstá své rodiče a je největší šelmou naší planety. Dosahuje velikosti poníka a váhy takřka půl tuny. Na jeho velikosti se samozřejmě projeví, který poddruh lva a tygřice se kříží. Kapitálníexempláře dorůstající fenomenální velikosti pochází křížením lva indického a tygřice ussurijské. Křížením těchto šelem dochází k vzniku nepřirozeně velkých, agresivních hybridů, dosahujících délky takřka čtyř metrů. Jsou velice nevypočitatelné povahy se špatně předvídatelným chováním. Samci ligerů bývají neplodní, ale samice mohou nadále pokračovat v rození dalších hybridů.
Vzhled ligera není jednotný, existuje zde velká variabilnost ve vzhledu mláďat. Obvykle samcům rostou rozptýlené lví hřívy, ale jejich obličejové okruží má vzhled tygra.

Leopon

28. července 2011 v 15:54 Kříženci kočkovitých šelem
Leopon se nazývá kříženec leoparda a lvice. Tito kříženci byli pokusně plozeni v zoologických zahradách v Japonsku, Německé spolkové republice a Itálii. Leopony též produkoval ve svémTierparku v Hamburgu Karl Hagenbeck. Bohužel z jeho pokusů žádný exemplář nedožil dospělosti. Z tohoto zdroje zřejmě pochází kůže z britského muzea. Též pokus o chov je zaznamenán z Japonska. Fotografie přirozeného páření lvice s leopardem s tohoto japonského zdroje jsou obsaženy v příloze stránky. Tyto fotografie vyvolali opravdu velkou polemiku o možnosti logického vysvětlení jedné z afrických záhad - malých skvrnitých lvů domorodci zvanými "marozi". Velice zajímavá je technika páření leoparda s lvicí a jejich schopnost překonat rozdílnou velikost obou druhů šelem.
Základní rysy těchto kříženců lze shrnout do tohoto stručného popisu. Leopon je větší než leopard a spojuje oba druhy dohromady svým vzhledem. Mají temnější odstín srsti (damasia?) a chomáčkovitý lví ocas. Samcům rostla rozptýlená hříva. Opět se objevila u samic rozporuplnost povahy způsobená samotářskou povahou leoparda a sociální aktivitou lvice. Mláďata lezla po stromech jako leopard a milovala koupání ve vodě. Chované exempláře zcela jistě měli sklon k otylosti, což ale odborníci přisuzují jejich životu v relativně malých klecích, který místo svalů vytvářel tuk. Všechny uhynulé kusy z chovu byly vypreparovány a uloženy v muzeu Tokia. Pouze jediný exemplář byl vystaven v místě pokusu Nishinomiya City.
Existují neověřené zprávy o kříženci samice lva s černým jaguárem, jež byl chován společně s křížencem tygra a samice černého jaguára v Maui na Havajských ostrovech. Dle zpráv měl jaglion šedou velkou hlavu s černou hřívou i kolem hrdla, uší a brady. Barva jeho kůže měla tmavě žluto-hnědou barvu a jeho ocas byl zakončen černým trsem chlupů. Měl charakteristické rysy obou předků ve své obličejové masce. Tmavá srst jagliona je připisována jako dominantní zvláštnost jaguára. Fotografie jiného hybrida je uchována v přírodopisném muzeu v Tringu v Anglii. Tento kříženec má lví barvu srsti s jaguářími rozetami a stavbu těla více ovlivněnou jaguárem.

Sociální chování koček

28. července 2011 v 15:54
Koček jako domácích mazlíčků stále přibývá, přeci jen je mezi nimi méně práce a starostí než se psem - odpadá venčení, výcvik, finanční náklady na chov jsou nižší a přitom jsou hravé a přítulné. Mnozí majitelé psů však říkají, že by kočku nechtěli - je prý příliš nezávislá a málo komunikuje s člověkem. Tento mýtus není úplně pravdivý, kočka je však skutečně jiná než pes. To je dáno odlišným způsobem života, který můžeme pozorovat u divoce žijících koček. Každý jedinec si vytváří své území, na němž jsou vítáni jen někteří příslušníci jeho druhu a pohlaví. Kočky - samice mají menší teritorium, které je dáno nabídkou potravy v něm, kocouři mají větší teritorium, které zpravidla zahrnuje několik teritorií samičích. Kočka se bude chovat dominantně na svém území a podřízeně v teritoriu jiné kočky. Většina koček vykazuje vysoký stupeň tolerance vůči ostatním jedincům svého druhu a spíše ustoupí, než by byla agresivní.
U koček není dána přesná hierarchie jako u psů, přesto můžeme u volně žijících společenstev koček pozorovat utváření určité sociální struktury. Kočky mezi sebou nebojují o místo "vůdce" smečky, ale může např. docházet k bojům dvou kocourův přítomnosti říjící kočky. Trochu odbočím - to je také důvod, proč je kastrace kocoura doma chovaného a chodícího ven mezi ostatní kočky doporučitelná. Je totiž statisticky dokázáno, že nekastrovaný kocour chodící ven žije kratší dobu než kocour kastrovaný, který se bude držet více doma a nebude se účastnit "venkovních rvaček".
Každá kočka je individuální osobnost, která bude preferovat to, co bude jiná zavrhovat - např. různé typy hraček, způsob hry, některá bude hravější a zvědavější, jiná spíše klidnější a samostatnější. Pokud si tedy nezkušený majitel pořídí kočku, může se stát, že bude jejím chováním zaskočen. Neznalost přirozeného chování kočky a nerespektování jejích potřeb může vyústit v poruchu chování vyžadující odborný zásah.